Prapor SOS Falknov nad Ohří > Ostatní > Červený kříž > Historie mezinárodního Červeného kříže

Historie mezinárodního ČK

1. Co předcházelo vzniku Červeného kříže

Již v dávných dobách bylo o nemocné a raněné pečováno a již perský král Kyros, který vládl v letech 559-529 př. n. l. měl ve svém vojsku značný počet lékařů, kteří museli zraněné zajaté Chaldejce ošetřovat stejně jako raněné Peršany. Také indové podle Manova zákoníku z 1. st. n.l. Nesměli zabíjet bezbranné, spící nebo zraněné nepřátele a nesměli v boji používat otrávené šípy ani šípy s háčkem.

Významným propagátorem zlidštění válek byl i francouzský osvícenský filozof Jaen Jacques Rousseau, který ve své tzv. Společenské smlouvě v roce 1762 mj. napsal:
„... Válka není poměr člověka proti člověku, ale vztak státu ke státu, v němž účastníci nejsou než příležitostnými nepřáteli – ne jako lidé, ba ani ne jako členové vlasti, nýbrž pouze jako její obránci. Státu může býti nepřítelem jen zase jiný stát, nikdy ne lidé.... Je v právu zabíjeti nepřátele, pokud mají zbraně v ruce. Ale jakmile je odloží a vzdávají se, přestávají býti nepřáteli nebo nástrojem nepřítele, stávají se opět lidmi a nikdo nemá práva na jejich život...“
Za napoleonských válek francouzský lékař Jean Phillippe Graffenauer sloužící v Napoleonově armádě prosazoval smlouvu, kdy by se prohlásily nemocnice na za neutrální.
Příkladů, kde byla snaha o zlepšení péče o raněné a nemocné z bojů a válek, by se dalo vyjmenovat nespočet.
Začaly se čím dál tím více ozývat hlasy o trvalou a všeobecnou úpravu pravidel v péči o raněné.
Zcela právem se říká, že Červený Kříž se zrodil na bojišti. Jeho vzniku skutečně předcházeli tři války – Švýcarská válka se Sonderbundem, Krymská válka a francouzsko-rakousko-italská válka s bitvou u Solferina.

Švýcarská válka se Sonderbundem – 1847 – významná tím, že zde došlo k prvnímu uplatnění humanitárních zásad ve válce. Trvala pouhých 25 dní, téměř bez prolití krve. O to se především zasloužil generál Henri Guillaume Dufour. Jeho první nařízení začíná upozorněním, že je třeba, aby se vojsko vyvarovalko všech nepotřebných konfliktů. Vyzýval své důstojníky a vojáky, aby s obyvatelstvem jednalo mírně a bude-li třeba vzít rukojmí, aby se k nim chovalo ohleduplně. V této válce se projevilo Dufourovo humánní cítění . Vydal jako velitel armády spousty nařízení pro zmírnění válečných hrůz.
Díky těmto zásluhám se později stal členem tzv. „Výboru pěti“, který připravoval založení ČK.

Krymská válka – 1853-1856 – střetlo se zde Rusko s Anglií, Francií, Tureckem a Sardnií o přístup ke středozemským úžinám Bospor a Dardanely. I zde se objevují jednotlivci, kteří mají snahu o zlepšení péče o oběti válek.
• Na straně ruské armády je to chirurg Nikolaj Ivanovič Pigorov a skupina ošetřovatelek v čele s legendární Dášou Sevastopolovou. Pigorov po dobu deseti měsíců spolu s vyškolenými dobrovolnými ošetřovatelkami pečoval ve dne v noci o raněné vojáky. S evakuovanými dokonce nocoval pod širým nebem, zasahoval obětavě v dešti kulek a granátových střepin. Jako první organizoval na bojištích dobrovolné zdravotnice a na odsunových cestách zřizoval zdravotnické stanice.
• Na straně anglické armády je to Florence Nightingalová se skupinou anglických dobrovolných ošetřovatelek a Mary Seacoleová.

Bitva u Solferina – 24. června 1859 – bitva trvala 15 hodin, byla jednou z nejkrutějších bitev své doby. Významnou osobností se stal obchodník Henri Dunant, který se na místě bitvy ocitl sice náhodou kvůli povolení pro svou obchodní činnost, ale když po bitvě zjistil, že se o raněné vojáky není prakticky vůbec nikdo nestará, nejprve po tři dny a po tři noci nepřetržitě pomáhal, ošetřoval raněné bez ohledu na barvu uniforem. Po té se pustil do organizační práce převážení raněných, zřizování provizorních ošetřoven a nouzových nemocnic, zajišťování zdravotního materiálu. Zprostředkoval písemný kontakt raněných vojáků s rodinami. Podařilo se mu u francouzského velení dosáhnout propuštění ze zajetí řady rakouských lékařů a ošetřovatelek a zapojit je do ošetřování raněných vojáků.
Do pomoci raněným z bitvy u Solferina se též zapojil i ženevský civilní lékař Louis Appia, který se později stal dalším členem „výboru pěti“ .
Dunant i Appia byli 19.ledna 1860 vyznamenáni italským králem Řádem svatého Mořice a Lazara.

2. Založení Mezinárodního výboru Červeného kříže

Výbor pěti
Dne 9. února 1863 se v Ženevě konala schůze, na které se ustanovil tzv. „VÝBOR PĚTI“ do něhož byli zvoleni:
–   Gustave Moynier (právník)
–   Louis Appia (lékař)
–   Théodore Maunoir (lékař)
–   generál Henri Guillaume Dufour (voják)
–   Henri Dunant (spisovatel)

Již po osmi dnech po svém zvolení se výbor sešel na svém ustavujícím zasedání, kde byl jednomyslně přijat Moynierův návrh, aby se komise prohlásila za Mezinárodní výbor (Komitét).

Ustanovující mezinárodní konference v Ženevě
Pozvání přijalo 36 zástupců ze 16 tehdejších evropských států.
( Rakousko, Švýcarsko, Itálie, Španělsko, Velká Británie, Francie, Švédsko, Nizozemsko, Rusko, Prusko, Bádesnko, Bavorsko, Hannoversko, Hessensko, Sasko a Wirtembersko – 7 posledních se později začlení do dnešního Německa)

Dějištěm konference byl ve dnech 26.-29. října 1863 velký sál v ženevském paláci Atheneum.
Byla zahájena generálem Henri Guillaumem Dufourem. Delegáti nakonec přijali tzv. Rezoluci konference vyzývající k zřizování Výborů pro pomoc raněným již v mírové době a dohodli se na tom, že budou cvičit a připravovat dobrovolné zdravotníky a ošetřovatele.Vytyčili zásadu nedotknutelnosti a neutrality zdravotnických zařízení a personálu označených červeným křížem, který byl přijat jako universální znak nově založené oraganizace. Tento znak nemá žádný politický ani náboženský význam. Heslo nové organizace bylo užíváno „Milosrdenství mezi zbraněmi“
Na této ustavující konferenci byl založen Mezinárodní výbor Červeného kříže a toto datum je uznáváno jako počátek celosvětového hnutí Červeného kříže.

Začaly se zakládat základní národní společnosti Červeného kříže v jednotlivých zemích. Dne 5. září 1868 je zaznamenán „Vlastenecký pomocný spolek pro královstvý české“ ( působící v tehdejším územním uspořádání v rámci Rakousko-Uherska ). Spolek byl předchůdcem Československého a Českého červeného kříže.

Celkem se během prvních deseti let působení komise podařilo založit 22 národních společností Červeného kříže.

Historický okamžik nastal 22. srpna 1864 přijetím „Ženevské úmluvy o zlepšení osudu raněných v polních armádách“ Do konce roku 1864 ratifikovalo úmluvu ještě dalších 10 států i mimo evropu. V pozdějších dobách přistupovali státy k úmluvě upravené v roce 1906. Československo přistoupilo k Ženevské úmluvě krátce po svém vzniku v roce 1919.
Při mezinárodní konferenci červeného kříže v Berlíně byla dne 22. dubna 1869 založena tzv. Ústření pátrací agentura Mezinárodního výboru Červeného kříže.
Ta se zabývá především zaznamenáváním dotazů a podávání získaných informací o válečných zajatcích, internovaných civilních osobách, propuštěných nebo repatriovaných osobách, zejména na základě jmenných seznamů, které jsou jí posílány. Pátrá po civilních osobách a vojácích nezvěstných v důsledku válečných konfliktů a informuje jejich rodiny. Pátrá i po pohřešovaných osobách v důsledku katastrof. Vystavuje potvrzení o zajetí a úmrtní listy. Zprostředkovává komunikace mezi zajatci a jejich rodinami. Metodicky řídí síť pátracích služeb. Jen za druhé světové války vedla ve své kartotéce záznamy o 25 milionech osob. Působí též v ČR pod názvem Pátrací služba ČČK.

3. Činnost červeného kříže

Hlavním cílem Červeného kříže bylo zakládání Pomocných společností a komitétů v jednotlivých smluvních zemích, které zajišťovaly proškolení dobrovolného ošetřovatelského a zdravotnického personálu. Zajišťoval přísun obvazového materiálu do polních nemocnic, lazaretů a ošetřoven. Pořádal veřejné sbírky na nákup dezinfekčních prostedků, léků, potravin, prádla, obvazového materiálu a spousty dalších potřebných věcí.
Zřizoval nemocnice, lazarety, ambulance, ve který pomáhali dobrovolníci z řad ošetřovatelek, ale i lékařů. Zajišťoval penzi některým invalidům a rodinám padlých vojáků, podporoval válečné rekonvalescenty.
Zprostředkovávání dopisního styku, doručování korespondence, balíků a peněz zajatcům a jejich rodinám.
Přispívá pomocí raněným v takových případech, kde služba vojenského zdravotnictví by byla nedostatečná. Byla přijata rezoluce (26.-29. října 1863 na Mezinárodní konferenci v Ženevě), ve které byla daná jasná pravidla pro zřízení komitétu a jeho činnosti.

Jako jednotný znak byl stanoven červený kříž na bílém poli, jako pocta zemi, ve které organizace vznikla, Švýcarsku, jen v opačném pořadí barev.
V Turecku a ostatních islámských zemích pak byl zaveden znak červeného půlměsíce, Izrael používá Davidovu hvězdu.

Činnost Červeného kříže se až na malé úpravy nezměnila, jeho hlavní úkol a význam je jasně daný. Jeho činnost je založena na dobrovolné pomoci jak školených zdravotníků a ošetřovatelů, tak o pomoci civilních osob a to humanitární pomocí či formou veřejných sbírek.

Mezinárodní výbor ČK se pravidelně schází na konferencích, kde se projednávají nová usnesení. Mezinárodní ČK funguje nepřetržitě již bezmála 150let.

Červený kříž v 1. světové válce

Prakticky jen pár dní po vypuknutí první světové války otevřel dne 27. srpna 1914 Mezinárodní výbor ČK v Ženevě Mezinárodní kancelář pro pomoc a zpravodajství ve prospěch zajatců.

Zajatecká kancelář měla tři hlacní úkoly:

Zpravodajská služba – podávání zpráv rodinám o jejich zajatých a nezvěstných. (za 4 roky použial kancelář 11 milionů kartotečních lístků a 12 milionů tiskopisů a rodinám podala kancelář celkem 1.200.000 zpáv)
Doručování korespondence, balíků a peněz zasílaných zajatcům jejich rodinami. (denně přicházelo až 45.000 dopisů)
Zprostředkování dopisního styku mezi civilními, nevojenskými osobami internovanými v nepřátelské zemi nebo koloniích válčících stran.

Švýcarská pošta zrostředkovala za první světové války zdarma dopravu téměř 562 milionů dopisů, 94 milionů poštovních zásilek a odeslalo 160 milionů švýcarských franků. Tato služba stála švýcarskou vládu téměř 3 miliony franků.

Činnost národní společnosti ČK v první světové válce
První světová vállka kladla obrovské nároky zejména na národní společnost ČK ve válčících zemích. Byla zde nutná jejich velmi úzká spolupráce a součinnost s vojenskou mocí.

Německo – ČK připravoval sanitní personál, zajišťoval dopravu raněných do nemocnic, zřídil občerstvovací stanice na hlavních nádražích a přístavech. Zřizoval a doplňoval sklady se zdravotnickým materiálem.Měl k dispozici hned z počátku války v samaritních sanitních skupinách 70.000 mužů. V rpůběhu války pak více než 250.000 osob, z toho 118.000 žen. Během války dal Něměcký ČK k dispozici téměř 3.500 lazaretů s 200.000 lůžky. Staral se o vystěhovalce z východního pruska a plnil i značně úkoly sociální.

Rakousko – zde dosahovala nárosní spoečnost ČK mnohem menších rozměrů. Získával sanitní materiál pro potřeby nemocnic a využíval 85 skladů. Zemské spolky ČK vyslaly na frontu 14 sanitních oddílů, dal k dispozoci 874 nemocnic s téměř 95.000 lůžky a 35 protiepidemických laboratoří.pro přepravu raněných dal k dispozici 12 sanitních vlaků po 25 vagónech, 3 nemocniční lodě, které převezly 220.000 ležících pacientů. Do konce války bylo přepraveno 7.500.000 raněných.

Turecko – ČP poskytoval sanitní službu armádě v menším rozsahu. Značnou pozornost však věnoval otázkám stravování. V listopadu 1916 stravoval až 25.000 osob denně ve Smyrně, rozděloval polévku v oblasti Cařihradu až 45.000 os. denně. Pronajal 7 veřejných lázní, v nichž vykoupal a desinfikoval přes 1,5 milionu lidí. Zřídil kliniky, které ošetřily přes 17.000 nemocných nakažlivými chorobami.

Rusko – ČK zřídil 118 polních sanitních formací s 13.000 lůžky. V roce 1917 disponoval již 2.255 zařízenímio. Pro transport raněných měl k dispozici 530aut a 33.000 koní, 48 sanitních vlaků, 6 nemocničních lodí a 1.329 evakuačních ambulancí. V ČK aktivně pracovalo 2.725 lékařů, 17.843 ošetřovatelek a 51.822 ošetřovatelů. Staral se o duševně choré vojáky, pro které zřizoval speciální zařízení. Po vypuknutí revoluce v roce 1917 se ruský ČK musel zapojit i do občanské války a pomáhal obyvatelstvu.

Francie - zřídil během války 1.353 nemocnic s více než 118.000 lůžky, dal k dispozici 63.000 ošetřovatelek. Poskytoval raněným vojákům přijíždějícím do nemocnic ve svých 120 nádražních stanicích 40 milionů obědů. Celkem za pomocné akce vydal ČK 582 milionů franků.
Itálie – zřídil za války 422 zdravotnických institucí včetně nemocnis s 50.000 lůžky. Dal k dispozici 200 sanitních jednotek, 220 automobilových oddílů. 24 nemocničních vlaků pro dopravu 4,5 milionu raněných a evakuovaných osob. Ošetřeno bylo 1.200.000 raněných a celkem vydal Italský ČK 232,5 milionu lir.

Velká Británie – měl k dispozici 1990 dobrovolných pomocných oddílů, , které měly doplňovat vojenskou zdravotní službu na domácím území. Během války se počet zvýšil na 3.100 oddílů s téměř 31.000 členy. Na bojiště dal ČK 3.500 motorových vozidel a velké množství zdravotnického materiálu. Jen na území Velké Británie provozoval více než 1.000 nemocnic s 364.000 lůžky. Náklady na pomocné akce si vyžádaly 500 milionů franků.

Japonsko – ČK měl na vklastním území ve své správě 18 nemocnic s 2.280 lůžky a k dipozici dal
7.700 vyškolených ošetřovatelek. Ošetřil 105.000 nemocných a poskytl první pomoc více než 183.000 osobám. Zřídil 500 poraden pro boj s tuberkolozou, kde poskytl pomoc více než půl milionu nemocných.

Spojené státy – za 18 měsíců, po které byly USA zapojeny do světové války přispěli američtí občané na práci ČK 325 miliony dolary. Do Evropy bylo posláno 25 lékařských výprav s obrovskou materiální pomocí.Ve službách ČK bylo zaměstnáno 25.000 diplomovaných sester a dobrovolná pomocná služba sdružovala 8 milionů amerických žen. Bylo zřízeno 60 nemocnic v různých zemích.

Světová války skončila, ale její následky byly likvidovány ještě v dalších letech. Obrovským úkolem bylo navrácení milionů zajatců do jejich vlastí.
Mezinárosní výbor ČK a Společnost národů (dnešní OSN) jmenovala za tímto účelem norského polárníka a diplomata Fridtjofa Nansena svým generálním komisařem pro repatriece. Společnost si pronajala 12 dopravních domů. Do konce roku 1921 tak bylo repatriováno celkem 441.000 zajatců; zpětná doprava zajatců byla definitivně ukončena až v roce 1923, prakticky pět let po skončení války.

Autor: Markéta Drahokoupilová
Odkaz: www.klubhistorieck.wgz.cz
Zdroje: